Pravé štěstí - Konec vs. Začátek (6.kapitola)
Do slunečného rána mě po neklidné noci vzbudilo zvonění mého mobilního budíku, který jsem co nejrychleji vypnula.
„Ještě deset minut,“ zakňourala jsem a přehodila si peřinu přes hlavu, abych své oči skryla před denním světlem. Pořádně jsem se zachumlala a chtěla jsem ve svém spánku pokračovat, když v tom někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ řekla jsem neochotně potom, co jsem vytáhla hlavu zpod deky a otočila jsem se směrem ke dveřím.
Když se dveře pootevřely, objevila se v nich mamčina hlava. „Dobré ráno, ospalko,“pozdravila mě a usmála se, „zrovna jedu nakoupit, máme prázdnou ledničku akorát tak něco na snídani, takže se uvidíme až odpoledne na zámku. Přijdeme tam společně s babičkou a dědou. Hlavně nezapomeň, že ve dvě hodiny máš být u Elišky.“
„Jo, jasně,“řekla jsem otráveně s mírným dotekem vděčnosti, protože jsem úplně zapomněla, že dneska máme dlouho očekávané rozloučení na zámku a plánovala jsem si, jak si zase celou školu budu číst.
Usmála se mojí ospalosti, rozloučila se a zavřela za sebou dveře. Zase jsem byla sama nebo jsem si to myslela, než jsem při cestě ke skříni zakopla o Mikyho, který jenom zakňučel a otočil hlavu mým směrem. Potom, co jsem zaškobrtnutí nějak ustála, mě okamžitě dostihl pocit viny a já se mu začala omlouvat a přitom ho hladit po hlavě.
Během chvilky mi začal zvonit druhý budík a tak jsem se od Mikyho neochotně zvedla, vypnula jsem ho a pak jsem se konečně oblékla do pohodlných kraťasů, které končily nad mými koleny, do tílka a mé oblíbené modré mikiny a vyrazila jsem s taškou přes rameno do kuchyně pro svačinu. Dneska mi svačinu výjimečně připravila mamka, a tak jsem si ji zabalila do tašky a vyrazila z domu směrem k zámku, kde jsme měli většinu dopoledne zkoušet. Po cestě jsem ještě zahlédla moje společenské šaty visící na skříni, kde čekaly, až si je odpoledne obléknu.
---------
„Dobře, takže takhle budete stát. Už když budete přicházet, tak si stoupnete do dvojic za sebou tak, abyste se při nástupu rovnou zařadili tam, kde máte být. Pamatujte si to.“ Ukončila problémy s postavením naše třídní a snažila se všechno dovést na poslední chvíli k dokonalosti, protože nástup a postavení jsme trénovali poprvé.
„A pokračujeme,“ zvedla se ze židle češtinářka a postavila se naproti nám vedle třídní. „Prvně zazpíváte Děti ráje, takže holky vy předstoupíte, stoupnete si na kraje, začnete zpívat a ostatní se k vám přidají,“ promluvila ke Katce a Sáře, které kývly a rovnou se šly na svá místa postavit. Hned potom začaly zpívat a všichni ostatní se přidali. Až na mě. Já jen otvírala pusu a dávala si pozor na to, abych nezaujala něčí pozornost právě proto, že jsem nezpívala. Vlastně jsem ze sebe nevydala jedinej tón od doby, co jsem před několika měsíci našla Moniku. Nebyla chuť ani nálada, zkrátka mě zpívání přestalo bavit.
Potom, co jsme odzpívali úvodní píseň nastoupila Lenka s Tomášem a ujali se rolí moderátorů a těch, kteří celé naše působení shrnou. Zatímco četli, tak se ostatní nudili a měli, co dělat, aby se udrželi na nohách a v bdělém stavu než se opět bude něco dít.
Po krátkém úvodu přišlo představování partnera, během kterého každá dvojice vystoupila z našeho dvouřadového půlkruhu nebo jak by se dal ten útvar, který jsme tvořili pojmenovat, a vzájemně se představila. Nakonec opět nastoupili naši „mluvčí“ a dokončili shrnutí, poděkovali a rozloučili se. Tento program nám zabral něco kolem půl hodiny a zbytek času měl být věnován proslovu ředitele, předávání pamětních listů a předávání dárku pro naši třídní, což už jsme nenacvičovali.
Vyzkoušeli jsme si to ještě dvakrát a potom nás vystřídala druhá třída, která měla sice rozloučení odpoledne o hodinu dřív, ale rozhodli se zkoušet až po nás. Chtěli jsme se na ně podívat, protože málo z nás by se na ně mohlo přijít odpoledne podívat, ale každý z nich a zvláště jejich třídní dělala Zagorku a tak jsme nakonec raději odešli, abychom nedělali dusno.
Naše milovaná třídní někdy námi přezdívaná jako Helča, se přimluvila u ředitele a díky tomu jsme měli až do odpoledne volno, takže jakmile jsme vykročili ze zámku každý se rozprchl jiným směrem užít si pár hodin volného času. Já se vydala domů, abych se mohla před odpolední šaškárnou aspoň trochu odreagovat válením se na gauči a koukáním na filmy.
---------
„Už bych se měla začít připravovat,“ řekla jsem si, když jsem se podívala na hodinky, které ukazovaly čtvrt na dvě. Zvedla jsem se a začala jsem se soukat do silonek a rudých šatů, které jsme s mamkou asi před měsícem koupily v nedalekém větším městě. Jakmile jsem na sebe ty věci dostala, tak jsem se šla trochu namalovat, což jsem dělala jen výjimečně a dnešek být výjimečný měl.
Namaloval jsem si dolní linky, na víčka si nanesla nenápadné hnědé stíny a nakonec jsem své oči dokončila několika opatrnými tahy řasenkou. Už mi zbývalo si obout jen boty na podpatku a dojít ke kadeřnici. Na první pohled lehký úkol, ale pro mě to byl spíše oříšek, protože na podpatkách jsem sotva stála a tančit v nich bylo téměř nemožné. Tento úkol byl pro mě spíše trénink koordinace pohybů a zkouška mé už tak dost nahlodané rovnováhy.
„Tak boty mám na nohou, teď se postavit,“ začala jsem na sebe mluvit a slovy se uklidňovat, protože přeci jenom se mi hůř zviklávala tvrzení, která jsem řekla nahlas. Úspěšně jsem se postavila a udělala první krok a hle, nebylo to zas tak hrozný, jak jsem očekávala. První krok následoval druhý, pak třetí a další až jsem se začala pomalu rozcházet. Pomalu jsem v sobě pociťovala narůstající odvahu a za chvilku jsem po obývacím pokoji chodila se vztyčenou hlavou.
„Vždyť je to lehký,“ zajásala jsem a hned jak jsem to dořekla, tak jsem škobrtla a natáhla se vedle pohovky jak dlouhá tak široká. „Au,“ poznamenala jsem, pomalu jsem se sbírala ze země a následně jsem si skontrovala výši následků. Naštěstí nic roztrženýho, zlomenýho nebo snad pochroumanýho jsem nezaregistrovala, přičemž tohle nové zjištění mi shodilo obrovskej balvan ze srdce a já se pokusila obnovit ztracenou rovnováhu.
„Nebuď zbrklá, ale opatrná a rozhodně podpatky nepodceňuj,“ řekla jsem a zasmála se sama sobě. Dobře mi taky. Můžu si za to sama, že jsem si natloukla. Nedala jsem si pozor.
Přejela jsem pohledem po pokoji hledajíc kabelku, a když jsem jí našla, tak vedle ní bylo video a na něm svítil čas třičtvrtě na dvě.
„Sakra,“ sykla jsem, čapla kabelku a rychlostí, kterou jsem byla schopna vyvinout, aniž bych zase skončila na zemi, jsem se rychle vydala k Elišce.
---------
Sakra, seber se trochu, vždyť se klepeš jako ratlík. Okřikla jsem sama sebe v duchu a potlačovala jsem tím svou nervozitu. Ale zase na druhou stranu, kdo by nebyl nervózní, když stojí před tolika očima tolika lidí a věděl by, že za pár okamžiků takovou haldu oči upoutá svým představováním svého partnera - kamaráda.
Když dopovídali Zdeněk s Ájou předstoupili jsme s Honzou před naše diváky. Nejprve jsem já představila Honzu a potom, co jsem dopovídala jsem se koukla na předposlední řadu, ve které jsem našla sedět mamku, babičku a dědu a krátkým letmým úsměvem jsem je pozdravila. Nebylo mi zrovna hej. Šaty a botky na podpatku nebyly zrovna šálek mého čaje, ale snažila jsem se to vydržet právě kvůli jedinečnosti okamžiku.
„Tohle je Lucka. Je pěkná, hodná, milá, i když často náladová holka. Mezi její koníčky patří škola a kamarádi, kteří jsou pro ni spolu s její rodinou to nejdůležitější. Jsem hrdý na to, že jsem její spolužák.“ Dořekl najednou tím svým protivným tónem, vytáčícím mě k smrti, Honza a já zůstala stát jako opařená. Právě se odchýlil od scénáře a představil mě nakonec, tak jak sám chtěl jen, aby se předvedl a přidal trochu toho vtipu. A řekl o mě dokonce věci, které zas až tak moc pravdivý nebyly. Asi jsem moc velkej suchar, ale mě to vtipný nepřišlo. Spíše naopak jsem se cítila trapně a snažila jsem se udělat aspoň trochu neviditelnou i přesto, že nejsem nějakej komixovej superhrdina.
Po několik vteřinovém trapném tichu mi konečně došlo, že bych se mohla vrátit do původní formace a nechat přejít pozornost na další pár. Když jsme se zařadili otočila jsem se na Honzu a hodila jsem na něj jeden z nejhnusnějších pohledů, kterého jsem byla schopná. Jestli jsem očekávala, že to na něj bude mít nějakej kajícnej účinek, tak jsem se šeredně spletla. On se jenom usmál tím svým výsměšným úsměvem a ve chvíli, kdy ze mě unikala pára, jak z parního stroje na mě mrkl. Jak já bych ho nejraději zadupala do země, ignorant.
Potom, co mě po pár minutách přešla ta největší vlna vzteku a já opět nasadila neutrální masku, vyvolával ředitel s třídní jména spolužáků, kteří drželi přední příčky v pořadí žáků podle abecedního pořadí a předávali jim pamětní list spolu s nějakým keramickým hrníčkem. Já jsem přišla na řadu až jako dvacátá druhá, protože moje příjmení začínalo písmenem S.
„Lucie Sýkorová,“ řekla nahlas Helča a já zpozorněla a vydala se pomalým krokem směrem k ní. Pomalu mi potřásla rukou, popřála mi hodně úspěchů v dalším životě stejně jako ředitel, dala mi pamětní list s mým jménem a já se mohla znovu zařadit. Během mé cesty zpátky do řady v sále někdo zapískal a zakřičel na povzbuzení. Když jsem se ohlédla, uviděla jsem svého bratra s úsměvem od ucha k uchu a mávajíc na mě. Nejprve jsem protočila oči, ale pak jsem se na něj přeci jenom usmála a mrkla, protože se to dalo považovat za menší zpestření programu.
Nakonec když všichni dostali své listy se Káťa se Sárou postavily na svá místa a loučili jsme se písní pátá, kterou pár jedinců textově upravilo a zpívalo se místo „pátá“ „devátá“. Když jsme skončili tak byly v sále patrné lesknoucí se oči několika rodičů a ve chvíli, kdy naši „moderátoři“ Lenka s Tomášem převzali od češtinářky dárek pro Helču a šli jí ho za celou třídu předat, to většina rodičů nevydržela a spolu s třídní si začali utírat oči do papírových kapesníčků.
Bylo to dojemné a konečně na mě ke konci rozloučení dopadla ta atmosféra dohledného konce. A nebyla jsem jediná. Na všech tvářích mých spolužáků byl vidět výraz člověka, kterému právě došlo, že zítra je poslední den, kdy se sejdeme jako třída u vysvědčení a pak se rozejdeme a sejdeme se až tak za pět až deset let na nějakém třídním srazu. Nikomu nebylo do smíchu a po skončení rozloučení se všichni začali různě skupinově fotit. Já jsem se zúčastnila jenom focení na společnou třídní fotku a pak jsem se objala s pár spolužáky a vyrazila jsem ven ze sálu na dvůr za svojí rodinou, která už na mě čekala.
„Měli jste to moc pěkný,“ řekla mamka, když jsem k nim dorazila a objala mě držíc kapesníček v ruce. „Jo a moc Ti to sluší.“
„Děkuju mami,“ poděkovala jsem a vymanila jsem se z jejího obětí. „Máte pro mě ty dvě růže?“
„Ano, tady je máš.“ Řekl děda a podal mi dvě krásné rudé růže.
„Děkuju.“
„Není zač. A nechceš tam hodit?“ promluvila opět mamka koukajíc na mě milým pohledem.
„Ne, děkuji. Je to jenom kousíček odtud a já se chci projít, i když na těch podpadcích to žádná sláva není.“
„Dobře jak chceš. Počkáme na tebe doma. Hlavně se tam moc dlouho nezdržuj,“pronesla starostlivě a dala mi pusu na tvář.
„Neboj,“ odpověděla jsem, se všemi se rozloučila a vydala se vlastní cestou.
---------
Konečně jsem došla k cíli. Zastavila jsem a znovu jako už několikrát jsem si přečetla jméno na kameni - Monika Pokorná. Přišla jsem se sem podívat, abych Monice dala nějaké květiny na hrob a abych si na ní vzpomněla a navštívila ji, když dneska měl být ten rozlučkový den.
Slunce už dávno nesvítilo a modravou oblohu vystřídala šedá mračna. Položila jsem rudé růže k ostatním květinám, které zřejmě nedávno někdo přidal a opět jsem se zahleděla na místo odpočinku mé nejlepší kamarádky. Zvedly se ve mně emoce a začaly mi stékat slzy po tvářích. Zase jsem vzpomínala a opět jsem otvírala tu prázdnou díru, která po ní zůstala. Tolik mi chyběla.
Mou emocionální rozpolcenost přerušilo až zahřmění, které se ozvalo někde nade mnou.
Už budu muset jít, blesklo mi hlavou, když z nebe začaly padat kapky vody. Podívala jsem se ještě jednou na její jméno a zašeptala jsem: „Chybíš mi. Mám Tě ráda.“ Opatrně jsem se se slzami na tvářích otočila, své kroky jsem nasměrovala k domovu a teď už volně padající kapky jsem nechala dopadat na mou maličkost.
Komentáře
Přehled komentářů
Musím říct, že oproti minulé kapitole zase zlepšení. :) Zpočátku jsem to četla tak nějak bez emocí, to připravování atd, ale po tom představování jsem se cítila, jako bych tam byla. Honzovi bych dala dělo. :D Jo a bacha, zrovna u toho představování máš překlep ve jméně. ;) Jinak věřím, že Lucce to moc slušelo a že tobě to bude slušet ještě víc. To rozloučení nakonec dojemný bylo, úplně jsem cítila tu smutnou atmosféru, když na ní její brácha pískal, tak jsem se zase naopak smála, to bylo velmi vtipné, a ten závěr jsem opravdu nečekala. Taktéž dojemný, velmi. :) Moc se těším na další.
Re: ...
(Michaela, 29. 1. 2012 16:53)
Děkuju Ti mnohokrát.. :) To jméno jsem už opravila :) Děkuju za připomínku :) Pokusím se co nejdřív napsat další kapitolu ;) :)
...
(Val, 28. 1. 2012 21:34)