Pravé štěstí - Neskákej!!! (3.kapitola)
Byl to jen sen. Jen sen. Opakovala jsem si stále dokola a pomalu jsem položila hlavu na svůj oblíbený polštář. Něco bylo na mém pokoji divného. Když v tom mi to došlo. Kde je Monika? Samozřejmě první, co mě napadlo, že je na záchodě, ale kdo po sobě ustele postel, když jde na záchod? Já rozhodně ne. Rozsvítila jsem lampičku a rozhodla jsem se, že se po ní podívám. Její věci nebyly nikde v pokoji a potom, co jsem se opět zadívala na postel všimla jsem si něčeho, co jsem předtím přehlédla. Obálka. Na polštáři ležela malá bílá obálka s mým jménem a dopisem napsaným Mončiným písmem.
Má nejmilejší Lucko,
Je mi to líto, že jsem musela odejít takhle bez rozloučení, ale nemůžu už Ti dál lhát. Cítím se hrozně a nevím, jak Ti to mám všechno říct, vysvětlit a jak se ti mám podívat do očí. Chtěla jsi vědět, co se stalo a já ještě předtím než odejdu Ti chci aspoň podat všechna vysvětlení, což není jednoduché. Vždyť proboha ani nevím, jak ti to mám říct. Je tomu přesně týden, co jsem byla doma sama jenom s otcem, a během noci se ke mně vkradl, vlezl ke mně do postele a začal mě z ničeho nic osahávat. Potom, co jsem se probudila a chtěla jsem začít křičet a vykopnout ho z postele, mi zakryl rukou ústa a já na sobě pocítila celou váhu jeho těla. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Nebyla jsem dost silná.. Hned jak byl spokojený sám se sebou odešel a řekl mi, že jestli to někomu řeknu, tak už nikdy neuvidím ty, které mám ráda a že se stane mou noční můrou. Nemohla jsem celou noc spát s obavami, že se opět objeví ve dveřích. Ráno, když odešel do práce, jsem se sbalila a co nejrychleji zmizela pryč. Už jsem tam nechtěla být a navíc mi to místo nahánělo hrůzu. Chvíli jsem přežívala venku a na nádražích a pak jsem před 3 dny narazila na tebe. Věděla jsem, že ty jsi jediná, kdo je schopný my poskytnout azyl tak, aby o tom nikdo nevěděl. Promiň, nevěděla jsem už jak dál.
Omlouvám se, že se to dozvídáš právě takto, ale neměla jsem odvahu ti to říct. Styděla jsem se za to, co jsem provedla. Neměla jsem se tak vyzývavě oblékat.. Všechno je to jenom moje chyba.. Tímhle dopisem jsem Ti chtěla dát sbohem. Odcházím a chci, abys věděla, že Tě mám moc ráda. Nikdy na Tebe nezapomenu.
S láskou
Monika
Celé jsem si to přečetla ještě jednou a pak mi to pomalu začalo všechno zapadat do sebe – to jak ucukla před mým objetím, jak nemluvila a ty noční můry. Jak jsem mohla být tak slepá?! Stékaly mi slzy po tvářích a já je nechávala volně téct a poté, co dopadly mé první slzy na papír jsem si všimla, že nad papírem už někdo jednou brečel. Inkoust byl rozmazaný a papír podivně zmuchlaný na místech, kde se do něj vpila voda. V tu chvíli jsem se najednou zvedla a začala jsem se oblékat, tak rychle, jak jen to bylo množné. Rozhodla jsem se, že jí nenechám takhle odejít. Prostě nenechám!
---------
Běžela jsem lampami osvětlenými ulicemi přímo za svým srdcem s kapkami deště v obličeji a ve vlasech a bez jakékoliv pozornosti jsem běžela skrz louže, které se vytvořily, zatímco jsme spaly. Právě teď mohla být Monika jen na jednom místě. Na mostě sebevrahů. Musím jí v tom zabránit, vždyť to není jediný řešení a já jí ty další možnosti ukážu. Už jsem byla skoro tam, i když jsem mířila spíš směrem, který vedl pod mostem. Během několika vteřin se na obzoru objevil most a já začínala ve světle lampy na zemi rozeznávat něčí postavu. Ve chvíli, co jsem doběhla k postavě jsem strnula hrůzou. Byla to ona. Skočila.
„Moniko.. Moniko! Monikooo!!!“ křičela jsem na ni, cloumala s ní a snažila se jí vzbudit. Nic. Pořád nic. Viděla jsem, jak má na hlavě tržnou ránu, z které se ještě pořád valila krev. Musím jí pomoct. Telefon jsem u sebe neměla, a proto jsem se začala rozhlížet po okolí. Uviděla jsem, jak kousek od nás někdo jde se svým psím mazlíčkem. „POMOOOC!! Prosím pomozte mi.“ Zavolala jsem, co nejhlasitěji jsem mohla, a výsledek se dostavil. Někdo ke mně doběhl. Byl to asi 30letý muž a začal mě zahrnovat otázkami: „Co se jí stalo?“
„My- Myslím, že skočila a teď neslyší a teče jí krev. Prosím pomozte mi, zavolejte záchranku.“
„Jistě, už volám.“ Odpověděl a už měl v ruce telefon a volal.
Neregistrovala jsem, co do telefonu povídal. Nemyslela jsem na nic. Jen jsem držela Moniky bezvládné tělo v náručí, šeptala a prosila jí:„Ne, ne, neopouštěj mě, prosím. Vždyť máme tolik plánů. Najdeme řešení. Spolu, neboj. “
„Položte ji na zem a zjistěte, jestli dýchá.“ Ozval se muž, kterého jsem si zavolala na pomoc.
Nedokázala jsem vůbec přemýšlet, natož ještě reagovat na slova, která mi ten muž vedle mě povídal.
„No tak položte ji,“ řekl a položil ji na zem telefon vedle nohy a z reproduktoru byla slyšet dispečerka, která mu radila, co má dělat. A co já? Já jen seděla, držela svou nejlepší kamarádku za ruku a pozorovala, jak se jí tento muž snaží zachránit život. Najednou byla moje hlava prázdná. Koukala jsem na to, co se dělo přede mnou, ale vůbec jsem to nevnímala, protože mi začínalo docházet, že odešla. Odešla ode mě a už se nikdy nevrátí.
„Proč si mi to udělala?? Proč, proč, proč.“ Uslyšela jsem křičet svůj hlas, ale moje vědomí bylo někde daleko. Někde, kde se můj hlas zdál natolik vzdáleným, že se dalo pochybovat o skutečnosti toho, co se právě dělo.
Po tváři mi tekla jedna slza za druhou, až jsem brečela jako želva. Okrajově jsem zaregistrovala hlasitý příjezd záchranky a naposledy, než jsem se zhroutila do absolutní nevědomosti, jsem jí řekla: „Proč jsi mě opustila stejně jako ON?!?“
Komentáře
Přehled komentářů
Smutny! To sem teda necekala, ze ji nechas spachat sebevrazdu. Myslela jsem, ze jen odjede z mesta, ne, ze spacha sebevrazdu... Chudak lucka
Re: :(((
(Michaela, 10. 1. 2012 19:09)Všechno co se stane, má nějaký důvod. Tím se také řídím v této povídce..
:(((
(valuska, 10. 1. 2012 10:09)