Pravé štěstí - Příprava (5.kapitola)
„Tak má někdo nějaké návrhy na písničky na zámek?“ zeptala se nás naše třídní Koubová při hodině matematiky.
„Mě napadlo, že bychom mohli zpívat Děti ráje od Michala Davida,“ řekla po několikavteřinovém tichu Katka sedící v poslední lavici u okna.
„To není špatný nápad. Je tu snad někdo, kdo s tím nesouhlasí?“ zeptala se učitelka s úsměvem a rozhlédla se po třídě. Nikomu to samozřejmě nevadilo, protože málokdo chtěl přijít s vlastním nápadem, aby nebyl posledních několik dní k smíchu nebo jenom všichni zlenivěli.
„Dobře. A nějaké další nápady?“ Tentokrát už nikdo neodpověděl.„Takže už nikdo nemá žádné nápady? Tak dobře, hodina skončila, protože za dvě minuty stejně zvoní.“ Ukončila naši debatu třídní a propustila nás na přestávku, což bylo od třídy přijato s upřímnými díky a hlasitým JUPÍÍ.
Zbývalo nám už asi 14 dní do každoročního rozloučení deváťáků na zámku, přičemž letošními deváťáky jsme byli my a právě jsme se „snažili si připravit“ aspoň nějaký program na poslední chvíli. Abych se přiznala narovinu, tak mě překvapilo, že se do toho přidala naše třídní, protože kromě ní se angažovala i naše češtinářka a spoustu svých nápadů uplatnila právě na našem programu. A díky tomu si všichni připadali jako by byli herci a ty dvě režisérky, kterým do práce málokdy někdo vstupuje a snaží se představení jakýmkoliv způsobem změnit. Už několikrát jsem se cítila jako cvičená opice v nějakém cirkuse se jménem v názvu. Ale i tak jsem nijak neprotestovala, nezapojovala se a dělala jen to, co se mi řeklo. Neměla jsem chuť nijak oslavovat zakončení základního vzdělání. Přišla jsem o nejlepší kamarádku a osobně už jsem se těšila, až od těchto lidí odejdu. Nikdy jsem si s někým nerozuměla tak jako právě s ní. Je to sice 3 měsíce, co odešla, ale ostatní vypadají jakoby už na ni dávno zapomněli. Dlouho jsem truchlila, ale potom, co jsem měla ten zvláštní sen, jsem začala aspoň trochu žít. Snažila jsem se dávat pozor ve škole, i když učitele stejně nikdo neposlouchal, protože všichni měli střední jistou. Rozhodně jsem na ni, ale nezapomněla. A to ani, kdyby se mě k tomu pokoušel někdo dokopat, protože slib, který jsem jí i sobě nedávno dala je, že budu žít za nás obě. Občas mě ale přemůžou slzy samoty a smutku. Všichni mi na to říkají: Chce to čas. No dobře, tak uvidíme, co všechno dokáže. Jedno ale odmítám a to ZAPOMENOUT!!!
---------
„Takže tak jak jsme se rozdělili..“
„To vy jste nás takto rozdělila!“ podotkl trochu nafučeně Zdeněk.
„Ano, dobře. Tak jak jsem vás tedy rozdělila do těch dvojic, tak v nich si připravíte charakteristiku nebo spíš pár vět, ve kterých představíte ostatním vaše partnera nebo partnerku.“ Dokončila konečně naše češtinářka Jílková větu.
„Cože?!?“ neslo se davem, který byl evidentně tímto novým úkolem otřesen a poměrně zdrcen.
„Slyšeli jste a žádné odmlouvání nebo vám nebudu pomáhat a budeme mít češtinu,“ rozsekla rázně Jílková a tím rozdrtila veškerý odpor.
Pro každého byla vidina proflákané češtiny natolik přitažlivá, že se smířili pro nás s ne zrovna příjemným nápadem na oficiální rozloučení se základkou a učiteli, kde tomuto rozloučení bude přihlížet sál plný rodičů, prarodičů, sourozenců anebo dokonce mladších spolužáků či přátel. A proč se nám ten nápad tak moc nelíbil? Protože nikdo z nás nepopisoval svého kamaráda, ale učitelkou určený pohlavní protějšek. Ano byli jsme rozdělení do 14 párů a vycházelo to ťip ťop přesně – 14 holek a 14 kluků.
Ani já jsem ze svého partnera neskákala dva metry vysoko radostí. Mým parťákem byl Honza, který patřil spíše k outsiderům, což by mi ani nevadilo, ale neustále chtěl po ostatních, aby ho litovali a vyžíval se v sebepoškozování. Prostě případ. Ale copak můžu na zámku přede všemi říct, že je to blbec, který se umí jenom litovat? To je jasné, že ne, a proto mi zbývá už jedna jediná možnost. Budu muset najít i nějaké jeho světlé stránky.
On však tolik otřesen rozdělením profesorky nebyl. Celou dobu se na mě usmíval a poměrně hlasitě sousedovi říkal, že má pro jednou konečně štěstí. No zatím se netváří zas až tak zle, třeba bude přeci jenom trochu přátelský. Aspoň něco. Přinejhorším si něco málo přibarvím tak, aby se tyto „fakta“ tolik neodlišovala od skutečnosti.
Do konce hodiny jsme nacvičovali nástup ve dvojicích, zpívali a vymýšleli, kdo domluví let letadlem, který jsme jako dárek pro naší třídní a jejího manžela vymysleli. Čtrnáct dní do konce školního roku a my jsme všechno začali řešit až na poslední chvíli. Holt jsme si dávali na čas. Ať žije skvělá organizace, která naší třídě evidentně chyběla. Já osobně jsem se už odmítala míchat do organizačních věcí, protože pak jsem akorát byla za tu špatnou, protože jsem něco udělala jinak atd. a to jsem neměla zapotřebí. Vykašli se na to, řekla mi jednou Monča a od té doby jsem se do ničeho a nebyla jsem téměř slyšet.
---------
Sedím v pokoji na zemi vedle mě leží Miki, hlavu opřenou o mou nohu zkříženou v tureckém sedu a vymýšlím, co hezkého a zároveň pravdivého bych mohla napsat o Honzovi. Něco málo už jsem napsala, ale pokaždé, co jsem si to znovu přečetla jsem to škrtla, zmačkala a zahodila. Pokud to takhle půjde dál, tak brzy obdržím cenu za největšího zbytečného spotřebitele papíru, což bude mít za následek, že naše dveře budou okupovány neodbytnými ochránci přírody. No dobře, přiznám barvu. Trochu to přeháním, ale moje fantazie si zřejmě dala dlouhodobou dovolenou. Ta si to panečku umí načasovat. Když v tom mě napadlo, proč se nezajít poradit s mamkou?! Zakroutila jsem hlavou vlastní zpomalenosti, zvedla se a vydala jsem se po schodech dolů do kuchyně, kde jsem slyšela mamku štrachat.
„Mamko, máš chvilku?“ zeptala jsem se a sedla jsem si na barovou stoličku u stolu uprostřed kuchyně.
„No povídej, poslouchám.“ Odpověděla, zatímco se přesunula pro nějaké ingredience do ledničky.
„Víš, jak připravujeme nějaký ten program na to rozloučení na zámku? “ začala jsem vysvětlovat situaci.
„Ano, vím.“
„No tak nás dneska Jílková rozdělila do dvojic a dala nám za úkol napsat o tom druhém několik vět, kterými bychom ho představili.“
„No a v čem je problém?“ nenechala mě domluvit a skočila mi do řeči.
„No problém je v tom, že jsem s Honzou a nevím, co by se o něm dalo napsat, aby na tom bylo něco pravdy a aby ho to neurazilo. Víš, co myslím, abychom vzájemně zvýraznili svoje kladné stránky.“
„Tak zmiň jeho koníčky, jeho motto, co by rád dělal a nějak tam opatrně vlož nějaké ty jeho vlastnosti. A je to.“ Odpověděla mamka po chvilce přemýšlení.
„Wau. Děkuju. Jakto, že mě to nenapadlo? Asi mi IQ opravdu pomalu ale jistě klesá,“ podotkla jsem s mírným nadšením a nutnou dávnou sarkasmu, objala jsem mamku, dala jí letmou pusu na tvář, otočila jsem se na patě a zamířila do mého pokojíčku, kde už na mě čekal Miki. Když jsem přišla, tak zvedl hlavu, zavrtěl ocasem a čekal, až si k němu přisednu.
Sedla jsem si vedle něho, vzala jsem do ruky papír a tužku a začala jsem psát: Můj kamarád Honza je přátelský kluk, který nejvíce svého času tráví s kamarády. Rád čte, hraje počítačové hry a kouká na filmy, přičemž recenzemi těchto filmů zahrnuje vlastně vytvořený blog. Plus ještě rád a velmi pěkně maluje. Jeho motto zní: „Žijeme jenom jednou.“ a v novém školním roce nastoupí na střední školu na obor počítačový technik.
Hotovo. Dopsala jsem poslední slovo, tečku a celý svůj výtvor jsem si přečetla. Konečně jsem byla spokojená a tak jsem odložila zápisník na stůl, vzala jsem si pyžamo a vydala se do koupelny dát si před spaním ještě uklidňující horkou sprchu.
Komentáře
Přehled komentářů
Poids est comment dur votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque temps votre manque de sensibilite bat, il pompe le sang tout au long vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/achat-cialis-en-france-sans-ordonnance/
...
(val, 18. 1. 2012 10:00)No, zajímavý. Porad mi to přijde jako přechodný kapitoly, takový vesměs o ničem, jen loučení. Doufam, že to rozloučení na zamku bude aspoň dojemny. Jinak se teda tesim na ten gympl, až se konečně zacne zase neco dít. Ty první kapitoly s Moncou byly skvělý, ale ted je to takový suší, chtelo by to nějakou akci. Jo a bacha na dlouhy texty nerozdeleny do odstavců, to se blbě čte. A zlepšit tu přímou řeč, přijde mi to takový nepřirozeny v poslední době.
Blood Straits - Taylor & Francis Online
(APresheade, 9. 10. 2018 4:41)