Pravé štěstí - Prolog
Bylo 29. května 2 hodiny ráno, když Soňu probudily náhlé bolesti ohlašující blížící se porod. Vzbudila Petra, převlékla se, vzala si již předem připravenou tašku a byla připravená vyrazit.
O dvě hodiny později bylo po všem. Soňa ležela na sále v rukách držíc malé 3,5 kg těžké děvčátko. Spolu s manželem jí dali jméno Lucie.
Hned druhý den je obě přišel navštívit manžel a nově také táta Petr. Zatímco děvčátko spalo oba si uvědomovali, že tento maličký človíček je ten nejkrásnější a největší dar, kterému se člověku může dostat a zároveň byla malá Lucinka důkazem jejich velké lásky. Po několika dnech strávených v nemocnici byla matka i s děvčátkem propuštěna domů. Začínala nová etapa jejich života. Během tří let sdíleli spolu s Lucinkou její první slůvka, pozorovali její první krůčky a zaznamenávali její první chvíle, kdy poznávala svět. Po třech letech se Soně opět zakulatilo bříško a na svět mířilo další miminko. Tentokrát to byl chlapeček. Narodil se po 9 měsících strávených v matčině těle, v prosinci roku 1997 a dostal jméno po tátovi Petr. Byl to moc roztomilý chlapeček, a když Soňa s malým Péťou přišli domů tříletá Lucinka ho zahrnula veškerou pozorností. Konečně měla sourozence. Měla někoho, kdo si s ní bude hrát, kdo si s ní bude povídat a někoho, kdo s ní bude trávit celé dny. Nového člena rodiny všichni přijali velice rychle mezi sebe a jejich životy pomalu a zároveň rychle plynuly dál.
Až po 4 letech klidného života přišla rána, která zasáhla do jejich životů. Rána, která ukončila rodinou idylku. Byla to doba, kdy sedmiletá Lucka nastupovala do první třídy a hledala si nové kamarády a měla nějaké ty povinnosti. Soňa s Petrem si totiž přestali rozumět. Petr chtěl jít svou novou cestou plnou svobody a žádných závazků. Proto zažádal o rozvod a tím začalo jedno z nejhorších období jejich života. Každý z nich zažíval bolest jiného charakteru. Lucka s Péťou přišli o otce a Soňa o člověka, kterého milovala a s kterým strávila přes 10 let svého života. Péťa ze začátku nijak neregistroval změnu akorát svého tátu neviděl, proč by taky měl? Byli mu teprve 4 roky. Lucka zase naopak byla velmi smutná z toho, že nevídá tátu. Nedokázala pochopit, proč odchází a po večerech usínala se slzami na tvářích a s medvídkem pevně přitisknutým ke svému tělu. Často děti seděly jenom v pokojíčku a z obýváku byl slyšet pláč a pomalá hudba vyvolávající vzpomínky. Jedna jediná písnička zněla bytem pořád dokola a tak tomu bylo po několik dní. Někdy dokonce s Luckou a Péťou sedívala Soňa v pokojíčku v objetí. A jak šel čas, tak se rozvod stal pravomocným a Petr se odstěhoval. Ze začátku si děti dle rozsudku bral a pravidelně je navštěvoval. Pak ale přišel zlom. Nastěhoval se ke své nové přítelkyni a děti jakoby neexistovali. Zklamání těch dvou bylo obrovské a o to větší ztráta, ale na druhou stranu Soňa se s tím mohla mnohem lépe srovnávat, protože svého exmanžela neměla na očích.
Všichni se snažili, co nejrychleji si zvyknout na nový život a co nejdříve zapomenout na bolest spalující jejich srdce. A jak šel čas pro Lucku skončil první školní rok a spolu s Péťou se na jeden měsíc přestěhovali k babičce a dědovi. Soňa si totiž uvědomila, že potřebuje profesionální pomoc, pokud má vychovávat své dvě děti správným způsobem. Proto se na měsíc rozloučila s celou rodinou a vydala se na druhý konec republiky, konkrétně do psychiatrické léčebny. Zatímco se Soňa snažila dosáhnout duševní rovnováhy a posílit vlastní psychiku, Lucka s Petrem trávili většinu času s dědou nebo strejdou na stavbách, protože jinak by byly sami doma, což bylo k jejich nízkému věku nevhodné. Pravidelně chodily od Soňi dopisy posílané hlavně dětem, na který děti v co nejkratší době vymýšlely odpověď. Měsíc odloučení uplynul rychle, až se nakonec Soňa vrátila domů, kde se přivítala s dětmi. Byly to chvíle drobné radosti ze znovushledání po tak dlouhém odloučení.
Soně se začalo vést lépe. Poznala nové přátele a konečně měla to nejhorší za sebou, ale i přesto na ni čekali další problémy. Mezitím Lucka nastoupila do druhé třídy a našla si novou kamarádku. Stalo se z ní veselé děvčátko navenek bez starostí, ale pořád poznamenaná bolestí z odchodu.
Během několika následujících měsíců, ale i let se musela Soňa potýkat s jejich finanční situací. Nebyli na tom zrovna nejlépe, občas sama hladověla, aby její děti dostaly aspoň těch několik málo soust, ale po čase přišla pomoc. Soňa dostala práci, díky které je dokázala uživit, a zase se začalo blýskat na lepší časy. Jenom díky tomu, že Soňa byla vždy šetřivý člověk dokázali vyjít a občas mohla i Lucka se školou nebo Péťa se školkou na nějaký ten výlet jet. Dostalo se jim také podpory od Soniných rodičů a zvláště od jejího otce, který se jim snažil splnit každé přání, které jim na očích uviděl.
Měli novou naději a začala se u nich objevovat nová chuť k životu. A jak děti rostly a každému přibývalo více a více let, tak i Péťa se dostal do školy a čas plynul stále v jednom tempu. Den za dnem, měsíc za měsícem a rok za rokem.